HOUELLEBECQ, Michel. Elementární částice.
„Jedna z nejpřekvapivějších charakteristik tělesné lásky je stejně onen pocit intimity, který přináší, jakmile probíhá aspoň s minimální vzájemnou sympatií. Od prvních minut přecházíte od vykání k tykání a zdá se, že milenka, i když jste ji potkali včera, má právo na některé důvěrnosti, jaké byste neprozradili nikomu jinému.“ (s. 139)
,,,Od sedmi do dvanácti let je dítě nádherná bytost, hodná, rozumná a otevřená. Má všechno srovnané, žije radostně. Je plné lásky a samo se spokojuje s láskou, jakou mu kdo poskytne. Potom se všechno pokazí. Všechno se nenapravitelně zkazí.‘‘‘ (s. 157-158)
,,,Neměla jsem šťastný život,‘ řekla Annabelle. ,Myslím, že jsem přikládala příliš velkou váhu lásce. Dávala jsem se příliš snadno, chlapi mě nechali, jakmile dosáhli svého, a já tím trpěla. Muži se nemilují, protože jsou zamilovaní, ale protože jsou vzrušení; trvalo mi léta, než jsem tuhle banální samozřejmost pochopila. Všichni kolem tak žili, pohybovala jsem se v emancipovaném prostředí; jenže v provokování ani ve svádění jsem nenacházela žádné potěšení. Dokonce i sexualita se mi nakonec znechutila; nesnášela jsem už ten jejich vítězný úsměv ve chvíli, kdy jsem si sundala šaty, jejich stupidní výraz při orgasmu, a hlavně jejich hulvátství, jakmile bylo po všem. Byli ubozí, bez jiskry, domýšlivý. Je to fakt nepříjemný, být považován za vyměnitelný kus dobytka…‘‘‘ (s. 218)
„...život charakterizují dlouhá období zmatené nudy, nejčastěji bývá podivně mdlý; pak se náhle objeví odbočka a ta se ukáže definitivní.“ (s. 232)
„…každý má v hlavě jednoduchou představu o budoucnosti: nakonec přijde chvíle, kdy suma fyzických požitků, které ho v životě ještě čekají, klesne pod úroveň sumy bolestí (vlastně v sobě cítí počítadlo – a počítadlo se vždy točí týmž směrem). Takové racionální zkoumání požitků a bolestí, k němuž se každý dříve či později dobere, počínaje určitým věkem nevyhnutelně vede k sebevraždě.“ (s. 233)
„A ať je to jak chce, někteří lidé hrají ve vašem životě zásadní roli, dávají mu jednou provždy nový směr; dělí ho zřetelně vedví.“ (s 240)
„Léta, někdy desítky let se stýkáme s lidmi, učiníme se postupně vyhýbat osobním otázkám a skutečně důležitým tématům; ale doufáme, že později, za příznivějších okolností, se právě k těmto tématům a otázkám dostaneme; věčně oddalovaná perspektiva lidštějšího a úplnějšího pojetí vztahu nikdy úplně nezmizí, jednoduše proto, že to není možné, protože žádnému lidskému vztahu nevyhovuje rámec, který by byl s konečnou platností úzký a strnulý. Přetrvává tedy perspektiva ,opravdového a hlubokého‘ vztahu, jehož představu jsme si hýčkali, nedojde o nic víc než k ostatním.“ (s. 248)
HOUELLEBECQ, Michel. Elementární částice. [Praha] : Garamond, 2007. 296 s.